Až most dosedne a brána je dokořán, projíždí král sám nebo s družinou a tak se ocitá vevnitř hradu. Další dění nás už nezajímá, zda je vítán radostně svou milou manželkou, nebo spíše zlostně toutéž, ale s válečkem na nudle v ruce. Tohle přetrvalo až do našich dob, až na to, že si lidé museli otevírat sami. Pokud to neměli zařízeno tak, že jim někdo příjezdovou bránu otevře. Manželka, nebo někdo z dětí. Tehdy v historii to obstarávali strážní, a to pomocí lan a kladek. Někdo na hradě vymyslel celou takovou soustavu a pak už to klaplo jak v létě, tak i v zimě. Dřevěným kolem točili většinou čtyři muži, lana se napjala, a tak se otevřela velká vrata.

Ovšem u většiny hradů byla běžná brána, kterou otevřel správce nebo klíčník. Ale všimněte si, zase je otevřel někdo, nikoli sám majitel. Což je dnes problém, protože povolání klíčníka někam v propadlišti dějin vymizelo a zaniklo. Takže když v dnešní moderní době přicválá majitel usedlosti ke svému bydlišti, kdopak mu asi otevře? Jistě spíše přijede autem než na koni, ale problém s bránou zůstává. Já vám to zcela nezištně prozradím. Je to elektrický pohon vrat. Taková malá, ale hodně vymakaná věcička, která se připevní na určité místo a když dostane pokyn, zabzučí zavrčí a rozpohybuje to, co jí byl určeno.

Ono totiž existuje více způsobů, jak se brána otevírá. Může to být pojezdem do stran nebo dokonce nahoru pod strop, ale také klasickým otevíráním, stejně jako když se otevírají běžné dveře třeba do kuchyně. Zde jsou třeba většinou motorky dva, na každé křídlo zvlášť. Člověk moderní je člověk také hodně pohodlný a co může udělat nějaký stroj za něj, rád toho využije. Takovému zařízení jako je elektrický pohon vrat nevadí ani horko ani mráz, takže je v tomto ohledu na tom lépe než člověk. Takže si to lidé připevní, kam to patří a jsou spokojeni.